QuickShare blog - osobní blog Martina Světlíka

Paříž a neznámá Normandie

Je to více jak půl roku, co se tady objevil poslední spot. Ale to jste si jistě všimli a není třeba to více rozvádět. Nicméně, minulý týden jsem byl na dovolené ve Francii a vzhledem k tomu, že jsem plný dojmů a postřehů, rozhodl jsem se je někam sepsat, protože si je možná dlouho nebudu pamatovat . Předem upozorňuji, že tento text obsahuje velké množství znaků (právě jsem ho dopsal, takže to vím). Pokud někdo hledáte copywritera, dejte vědět.

Minulý rok jsme s tátou vyrazili na poznávací zájezd do BENELUXu, letos to byla Francie. Konkrétně zájezd s názvem Paříž a neznámá Normandie. Vyráželi jsme, jak Čedok uvádí, luxusním autokarem v neděli ve večerních hodinách. Tyhle cesty nemám moc rád. Nejsem zvyklej v autobuse vyspávat a tak jsem za celou dobu naspal možná hoďku čistého času a stejně mě každé přibrždění na mýtném ve Francii vzbudilo. Celou cestu jsem vyhlížel další zastávku. Abych se přistal, hodně často jsem si nervózně prohrábaval kapsu s cigárama.

Před Paříží jsme byli někdy před šestou ranní, což byla poslední zastávka na cestě. Kolem sedmé hodiny už jsme vjížděli do garáží pro autobusy na okraji Paříže. Aby autobus mohl vůbec někde přibrzdit, musí mít povolení v hodnotě 40 EUR. Zde se černouškové neměli moc do práce a chtěli nás pustit až v osm hodin, kdy oficiálně začínají pracovat.

V první řadě nás autobus vyklopil na vyhlídce s pohledem na Eiffelovku. Posléze provezl Paříží a zbytek už se šel pěšky s průvodkyní. Po náročné cestě autobusem to byl také náročný den. Většinou jsme obcházeli význámné památky. V Paříži mě hned ze začátku zaujal způsob dopravy. Je to opravdu záležitost centra, kde je něco, co připomíná kruháč, ale kruháč to ve skutečnosti není. Nejsou tam pruhy, takže vyloženě záleží na tom, kolik aut se vedle sebe vejde. Buď tam v jednu chvíli stojí na světlech 3, nebo 5. Je také jedno, jakým směřem kdo jede. Jestli ten úplně vlevo odbočuje vpravo a naopak nehraje roli. Jak jsem tohle tak pozoroval, místní obyvatelé jsou na to zřejmě zvyklý. Nerozčilují se, když jim tam někdo vjede a sami tam křižujou cestu ostatním.

Také jsem se zajímal o to, kam vlastně házet vajgly. Na odpadkové koše si moc nepotrpí. Posléze jsem vypozoroval, že nejlepší řešení je házet nedopalky k obruvníku mezi chodníkem a silnicí. Posléze totiž přijede černoušek, který úklidovým vozidlem veškeré odpadky vysaje.

S tím souvisí další bod. Ve Francii je vidět hodně přistěhovalců. Ovšem v centru Paříže vidíte hlavně černochy normálně pracovat (což se vám u nás moc nestane). Jsou to víceméně podřadné práce typu úklidových služeb, řidičů dodávek zásobování a městské hromadné dopravy. Není problém je vidět i v policejním autu (a teď nemyslím na zadních sedadlech s poutama). Ovšem na okraji Paříže je situace úplně jiná. Tam se přistěhovalci rozčilují, pořádají demonstrace, zapalují auta atp. Ostatně, v hotelu na předměstí, kde jsme byli ubytováni se něco podobného konalo o pár ulic dál.

Co se týče angličtiny, průvodce nelžou, pokud vám řeknou, že Francouzi jsou až moc hrdí na svůj jazyk aby brali angličtinu na těžkou váhu. Domluvit se pohodlně anglicky dá zabrat, někdy je mnohem snažší improvizovat.

Možná jste si všimli, že jsem ani nerozepisoval, že jsme navštívili Louvre, Notre-Dame nebo Montmartre. Tenhle den byl spíš hodně lítací, kdy jsme procházeli město a průvodkyně nás s Paříží seznamovala.

Náš hotel byl vskutku zvláštní, protože zde nefungovala restaurace. Takže večer nám nikdo neudělal ani kafe. Byl to také jediný hotel, kde nebyla k dispizici WiFi Gratuit. A tak jsme ještě s jednou účastnicí seděli venku, popíjeli český Gambáč od řidičů, kouřili a vyměňovali si zážitky a dojmy z perného dne.

Den druhý – Giverny, Les Andelys a Rouen

Spánku jsme i tak moc nedali, tudíž ranní vstávání mi dávalo dost zabrat. První zastávkou bylo město Giverny, kde jsme navštívili Monetovu zahradu. Tu si vybudoval malíř Claude Monet a rozhodně netroškařil. Společně se zahradou je k vidění i jeho dům. Pro účastníky opačného pohlaví by to vyžadovalo pomalu celý den. Také si některé z nich okamžitě stěžovali průvodkyni, že na to bylo málo času. Upřímně, dvouhodinový prostor byl úplně ideální.

V tomhle směru mě zaujalo řešení vstupu pro skupiny a jednotlivce. Posléze jsem pochopil proč. U jednotlivců se totiž fronta na vstupné začala tvořit tak na ty dvě hodiny našeho času určené pro celou prohlídku.

Ve městečku Les Andelys je zřícenina hradu, což je asi jediné, co je zde k vidění. Vyšplhat k ní nahoru dá hodně zabrat. Tam jsme se posléze usadili v jediném otevřeném podniku na presso a Heinekena.

Následovalo město Rouen, kde byla upálena Johanka z Arku. Ve městě člověka zaujme také architektura obecně, kdy třeba historické centrum hýzdí betonové kongresové centrum. Zkrátká se to nemůže stát jen u nás. Na okraji Rouenu jsme byli také ubytováni. V celkem příjemném hotelu, kde Heineken čepovali za 6,5 EUR. My měli nakoupený camembert a ještě čerstvou a křupavou bagetu. Proč říkám ještě, ono francouzské pečivo je sice vynikající, ovšem pokud si koupíte ráno bagetu, není šance, že by večer byla ještě k jídlu. Nejprve se z ní stane žvýkačka, později je tvrdá jako šutr. Po večeři jsme navštívili řidiče u autobusu, kde jsme se celkem zdrželi a tak došlo i na camembert a bagetu, vypilo se několik plechovek piva a k tomu kolovaly dvě placatice s domácí pálenkou. Řidiči jen hýřili hláškama, došlo i na tykání, co víc si přát.

Den třetí – Pont-Audemer, Fécamp, Etretat a Le Havre

Středa měla celkem nabitý program. Ve městečku Pont-Audemer toho k vidění moc není, ale zastávka byla cílená na místní architekturu a také městské kanály. Často se nám na těhlech zastávkách stávalo, že jsme přemýšleli, co vlastně dělat. A tak došlo i na to, že jsem si v prodejně Orange zkoušel nový iPhone 3GS.

Cestou do Fécampu jsme stavěli na mostu Pont de Tancarville přes Seinu. Fécamp byla mimoprogramová zastávka v rámci iniciativy průvodkyně. A nebyla vůbec špatná. Náplní totiž byla návštěva katedrály, kde se pálil a pálí likér Benedictine. V rámci prohlídky je zahrnuta i ochutnávka a možnost zakoupení likéru.

Etretat již je město přímo u moře. Když okolím projíždíte, vůbec by vás nenapadlo, že za rohem už je moře. Není to poznat ani v samotném městečku, dokud nevylezete pár schodů k pobřeží. V Etretatu jsme si také dali pizzu s dary moře a tamní pivo Desperados, což je pivo s příchutí Tequily. Podává se s citrónem. K pivu to má daleko.

Také jsme se vyšplhali na útesy a úplně původně měl být tento den koupací. Ovšem počasí se nevydařilo, ale našli se otužilí jedinci, co leželi na pláži v plavkách a občas skočili do vody. Od nás to nikdo nebyl.

Následoval odjezd do Le Havru, což je město, které bylo prakticky kompletně zničeno za druhé světové války. Náš hotel byl na velice pochybném místě, přímo naproti vlakovému nádraží. K večerním hodinám se zde již začali pohybovat pochybné osobnosti tmavší pleti, mezi čímž jsme seděli na venkovní terásce u zřejmě arabského provozovatele na pravém pressu společně s dalšíma účastníkama. V hotelu mě velmi pobavilo, když jsem se na recepci snažil získat přístup k jejich WiFi Gratuit. Průvodkyně mi trochu pomohla, načež recepční cosi vytiskl a zeptal se mě, zda mluvím anglicky. Až mě samotného překvapilo, že bych se domluvil, nicméně pořád jsem přemýšlel, o čem s ním potřebuji diskutovat. Podíval jsem se na papír, kde jsem okamžitě viděl SSID a uživatelské jméno a heslo. Nic víc jsem nepotřeboval. Načež jsem se dozvěděl informace podané stylem „This is… eeeeh, eeeeh…“ a do toho si neustále pán za pultem mumlal něco francouzsky. Také mě upozornil, že uživatelské jméno (CH207) mám napsat kapitálkama a pořád nemohl najít správné slovo pro číslo pokoje. Připadal jsem si jako největší buran, co objevuje kouzlo bezdrátového připojení, ale zřejmě měl radost, že to může někomu vůbec vysvětlit.

Den čtvrtý – Honfleur, Lisieux, Pont-l'Evêque

Počasí se trošku zhoršilo, probouzeli jsme se do deště. Cestou jsme se zastavili na dalším mostu, Pont de Normandie, kde ráno ukazoval teploměr 16°C. Přístavní městečko Honfleur jsme tak procházeli za deště. Hlavní cíl zastávky byl kostel sv. Kateřiny. Nevím, jestli už jsem to někde zmínil, ale kostely, katedrály apod. je to poslední, co mě zajímá. Často nechodíme ani dovnitř. Tudíž jsme se spíš zaměřili na město samotné, na přístav atp. Mimojiné jsme tam také zakoupili Cider, což je roční kvas připravený k pálení na Calvados. Obsahuje maximálně 10% alkoholu.

Co byste ovšem čekali, že je v Lisieux? Tam se počasí již zlepšilo, ale hlavní dominantou města je bazilika sv. Terezie a několik dalších kostelů. Baziliku jsme v rychlosti prošli, posléze město samotné a zastavili se na palačinku a kafe. Pro palačinkárny používají speciální výraz – crêperie.

Ovšem cíl v Pont-l'Evêque byl jeden z těch, na které jsme se doslova těšili. Jako milovníci domácí pálenky nás totiž čekala návštěva originální palírny Calvadosu, což se s naší pálenkou nedá vůbec srovnávat. Je to taková menší alchymie. Jablka k tomu používaná nejsou vůbec k jídlu. Zakoupit si můžete 4letý, 10letý, 20letý nebo 50letý Calvados. Případně Cider, o kterém jsem se již zmínil. Existuje také forma aperitivu.

Je celkem úsměvné, že 10letý Calvados a výše je určený prakticky pro koktejly a další zpracování. Více než jablka z toho je totiž cítit dřevěný sud. Na to, že ani ne 0,5 litru 50letého zakoupíte za 490 EUR je to rozumné zpracování.

Zde jsme také udělali pořádný nákup. Byla to také jediná prodejna, kde jsme se bez problémů domluvili anglicky a tak jsme přesně věděli, co kupujeme. Jako bonus jsme dostali již zmíněnou modifikaci určenou pro aperitivy.

Jen pro představu, průvodkyně nás celkem strašila, ať se připravíme, že v této farmě bude Calvados značně dražší než v krámech. Tam seženete 4letý cca od 29 EUR. V originální palírně za 22 EUR. Tudíž situace se měla přesně opačně. Nadšeni a spokojeni s výhodným nákupem odjíždíme do další mimoplánové zastávky, k vojenskému mostu Pegasus ve městečku Ranville, který přivezli američané při vylodění. Ten je ovšem už v muzeu poblíž, přes řeku ho supluje věrná replika. Ve městečku naleznete také menší muzeum, kde dominantou je především původní most, kavárnu plnou historických fotek, novinových článků a fotografií veteránů, kteří se zde zastavili.

Ubytování jsme měli zajištěné ve městě Caen, kde jsme se také zastavili u vojenského muzea, kde mimojiné i my máme památník. Vlastně dva, protože pan Havel nemohl překousnout hvězdu ve znaku. Francouzi tam ovšem na truc nechali oba. Dokonce se mu nelíbilo ani označení „československých letců“, což ale pochopitelně z historických důvodů změnit nejde.

Den pátý – Le Mont Saint-Michel

Ráno jsme se ještě zastavili v centru Caenu a posléze vyrazili na 150 km dlouhou cestu k Le Mont Saint-Michel. To je megalomanská stavba na skalnatém ostrově. Je to druhé nejnavštěvovanější místo ve Francii. Náš autobus se po sjezdu ze speciální rychlostní silnice, která byla postavena pro tento účel, zařadil do kolony, kde auta krokem popojíždějí k tomuto cíli. Auta stojí kde se dá. Autobusy mají naštěstí oddělené parkoviště. Posléze procházíte davem lidí. Litoval jsem malé děti a psy, které tam lidé jsou schopni vzít. Navíc je to jediné místo, na které jsem ve Francii narazil, kde jsou placené záchody za 40 centů. Francouzi jsou v tomhle oproti ostatním státům hodně benevolentní, tudíž na placené toalety prakticky nenarazíte a to ať už se jedná o benzínku, památku, nebo veřejné záchody v centru města.

Frontu na vstup jsem tipoval na několik hodin. Venku není vidět, kde končí a pokud vejdete na schodiště, to samé vás čeká ještě uvnitř. Opět se zde ale osvědčil vstup pro skupiny, tudíž skupiny mají přednost.

Když už jsme odjížděli, čekala nás dlouhá cesta zpět do Paříže. Což bylo asi nějakých 370 km a jestli jsme jeli nějakých 5 hodin…

Večer už jsme se ubytovali v Paříži a jako obvykle jsme po večeři zabrali místa na venkovní terase, popíjeli presso a připravovali se na celý den v Paříži. Počasí hlásilo 32°C. A nelhalo…

Den poslední – Paříž podruhé

Náš plán na Paříž byl celkem jasný. Ačkoliv jsme se báli, jak s časem naložit, vše vyšlo perfektně. Autobus nás vysadil na náměstí Concorde, kde jsme nastoupili do metra směr La Defénse. La Defénse je moderní čtvrť, říká se jí také malý Manhattan v Paříži. Do Francie jsem jel s tím, že chci vidět La Grande Arche právě v této čtvrti.

Z metra jsme vystoupili přímo před Archou. Měli jsme čas, otevíralo se v 10 hodin. Všude jsem viděl plakáty na Musée de l'Informatique a Le Mac, 25 ans déjà! s fotografií Macintoshe z roku 1984 a typickým Hello, což mě pochopitelně zaujalo. Posléze jsem začal studovat, co je v ceně vstupného. Ve frontě jsme stáli jako první a Francouzi mají prostě čas. Tam jsem se dočetl, že za 10 EUR dostanete cestu panoramatickým výtahem, panoramatický výhled, muzeum informatiky, výstavu obrazu, 3D obrazy, dostanete se do butiku, případně můžete navštívit cyber café.

Černošská obsluha nás navedla do výtahu a vyvezla nahoru. Ocitnete se prakticky ihned u muzea informatiky. Možná není až tak překvapující, že v tu chvíli jsme byli jediní, koho tahle část zajímala. Pořád mi ale vrtalo hlavou, kde je ten Mac. Pochopitelně tam byly vystaveny kousky jako Apple II nebo Applle III v různých modifikacích, ale Macintosh nikde. Šli jsme na terasu, kde je perfektní výhled na celou třídu až k Vítěznému oblokou a na Paříž obecně. Jen Eiffelovce stíní mrakodrap za ní (nevzpomenu si na jméno, nicméně drtivá většina naší skupiny tam jela. Za 9,5 EUR se rychlovýtahem dostanete za 35 vteřin do 56. patra a údajně je tam nejlepší pohled na celou Paříž).

Když jsme se dostatečně nabažili výhledem, dali cigáro přímo na střeše La Grande Arche, prošli jsme si obchod a vracíme se zpět. Najednou jsem si všiml velkého ukazatele Apple. Po vstupu se mi naskytl pohled, který bych přál každému nadšenci, jako jsem já. Ta expozice byla přímo geniální. K vidění byla například Apple Lisa z roku 1983 (tedy první počítač od Apple zavádějící myš a GUI). Tu následoval originální Macintosh z roku 1984. Mezi další kousky můžu zmínit například Macintosh Portable, NeXTcube, Newton, Twentieth Anniversary Macintosh nebo Power Mac G4 Cube… K dispozici jsou popisky daných modelů, dobové časopisy, plakáty, manuály… V druhé části je pro změnu umění Apple, tedy spousta obrazů nebo fotografií od fanoušků. Určitě vás nepřekvapí, že jsem v těchlech prostorách měl druhé Vánoce a snad ani nepřekvapí, že Toit de la Grande Arche nám zabrala celé dopoledne.

Byli jsme odhodlání jít cestu až k Vítěznému oblouku pěšky. Tam to začlo silně hostnout turisty. Změnili jsme směr k Eiffelovce. To, že tam je neuvěřitelné množství lidí jsem věděl. Ale to co se tam dělo bylo i na mě moc. Pokud chcete nahoru, je vhodné tam být hned ráno a nejlépe jít pěšky, nebo si na to rezervovat celý den. U každé z front je rozprašovač studené vody, který tak vytváří jakousi mlhu a osvěžuje lidi ve frontě, aby nezkolabovali. Nápoje se zde prodávají ve velkém nejlépe o větším obsahu. Neměl bych na to nervy.

No a na závěr dne a vlastně i celé dovolené nás čekala projížďka lodí po Seině.

Cestu domů jsem celou prospal, což se mi zatím nikdy nepodařilo. Takže jsem se i divil, že už zase stavíme. Na závěr jsem sepsal pár nejdůležitější bodů a poznatků z celé dovolené ve Francii:

• Pokud jedete do Francie navštívit významné památky typu Notre Dame, Vítězný oblouk, Eiffelova věž nebo Le Mont Saint-Michel, připravte si pevné nervy a dostatek času.
• Toalety bývají zdarma a to prakticky všude. V restauracích a na jiných místech můžete narazit i na společné.
• Francouzi si potrpí na kruhové objezdy, které ale bývají uměleckým dílem. Není tedy výjimkou, že je zdobí spousta květin, sochy, fontány a to tématicky zaměřené na dané území.
• Domluvit se anglicky dá zabrat, Francouzi tuhle řeč opravdu neberou na těžkou váhu. Objednat si v restauraci a vědět co je ještě složitější, než se zdá, pokud na to nejste dostatečně vybaveni.
• Nehledejte moc odpakové koše a lavičky. Na to si tamní obyvatelé moc nepotrpí. Ovšem v parcích jsou dostupné i židle, které si můžete odnést kamkoli. Nicméně jsou natolik těžké, že si je neodnesete nikam daleko.
• Metro v Paříží má 14 linek, ale ve skutečnosti je jednoduché se v něm orientovat. Navíc informační střediska jsou schopni vám vytisknout přesnou trasu. Dorozumíte se i anglicky. Jízdenka stojí 1,6 EUR, při nákupu 10 Ks pak 1,2 EUR jedna. Jízdenka je vždy vázaná na prostor v metru. Můžete cestovat třeba celý den, jakmile ale prostory metra opustíte, je neplatná, protože se přes turniket nedostanete zpět.
• Autobusem necestují ani tamní obyvatelé. Podle informací je to dost nespolehlivý způsob dopravy.
• Veškeré podniky mají zahrnuto spropitné v ceně. Francouzi nejsou zvyklí na další drobné navíc, tudíž za vámi klidně poběží i s pár centama. Jen pro představu, v Paříži jsme si kupovali Heinekena v plechu, který stál 2,5 EUR. Jakmile si sednete, cena již je na 3,5 EUR. Ovšem můžete si sednout, pivo vám přinesou i se skleničkou. Pizza s dary moře stojí u okénka 9,6 EUR, uvnitř restaurace nás stála již 13,6 EUR.
• Není zvykem při placení pomoct pár centy pokladní. Jen jednou se mi povedlo při koupi plněných baget dát obchodníkovi 50 centů k tomu a byl z toho úplně mimo, že jsem mu pomohl, aby nemusel hledat drobné.
• Většina lidí platí kartou. Klidně i 2 EUR. Platit v supermarketu stovkou není zvykem, tudíž pokladní z toho rozhodně nebude nadšená. A to platí obecně pro větší bankovky v závislosti na nákupu.
• Na hygienu a pořádek si Francouzi také moc nepotrpí.
• Ačkoli podle průzkumu drtivá většina tamních obyvatel přijalo s nadšením zákon, který zakazuje kouřit v restauracích, terasy praskají ve švech. Pochopitelně většina lidí jsou právě kuřáci. V některých podnicích vám nedají ani popelník, ale terasa a obecně venkovní prostor je místo, kde se automaticky smí kouřit.
• Jejich jídla jsou dost tučná, často míchají několik druhů sýra na přípravu jednoho jídla. Mají tučné mléko a vše co s tím souvisí. Osobně jsem na to doplatil tak jako několik dalších účastníků. Pokud si hodláte užívat jejich specialit, přibalte si s sebou dostatek léčiv (doporučuji Fernet nebo Jägermaister)…
• Věděli jste, že Francouzi mají rozložení klávesnice AZERTY?
• Nesnažte se vyhledávat nezabezpečené WiFi sítě, protože jsou spíše pasé. Drtivá většina sítí je šifrovaná, případně vás odkáže na login poskytovatele. Ovšem jen v jednom hotelu jsem WiFi neměl.
• Nealko se v restauraci dá sehnat levněji než pivo, druhým extrémem je voda dražší než pivo. Potrpí si na kvalitní značky typu Evian nebo Vitel.
• Francouzi pivo neumí. Ve většině případů se setkáte s točeným nebo lahvovým Heinekenem, který se zde vyrábí také. Standardním objemem je 0,25 l. Nemusíte mi vysvětlovat, že se zde pije víno, to jen tak pro zajmavost.
• Camembert nevozte domů. U nás v autobuse se o to někdo pokusil a štěstí, že jsem celou cestu spal. Možná i to je ten důvod.
• Na benzínkách není zvykem mít vystavené krabičky cigaret. Je nutné si o ně říct. Často má pokladní u peněz pouze pár značek.
• Na krabičkách cigaret si můžete přečíst například Kuřte více. Nicméně jsou znatelně dražší například ve srovnání s Německem (Davidoff – 5,5 EUR, Marlboro – 6,5 EUR).

Že jsem se trošku rozepsal? Možná absťák. Nebo se příště pojedu válet k moři, ať toho není tolik

---

««« Předchozí text: gorenje eShop - nakupujeme po internetu Následující text: To byl rok 2009 »»»

---

QuickShare | Úterý 18.08.2009, 18:05 | Dovolená, Ze života | 10 komentářů | 884x